@Atom
Vím, že téma je daleko obsáhlejší, než se tu bavíme. A taky vím, proč tvrdíš těch 40 dní (tedy - aspoň si to myslím). Autoři této teze vycházejí z toho, že nějakou dobu po smrti je ještě duše ( a do ní "oblečený" duch) svázaná s tělem. Je sice mimo tělo, ale nemůže se od něj hnout do určité vzdálenosti. Tak to aspoň tvrdí někteří autoři. K tomu odpoutání se dochází většinou již třetí den - tedy pokud nebyl zemřelý příliš materialisticky zaměřený (a příliš se neztotožňoval s tělem) a měl aspoň malou povědomost o posmrtném životě. Říká se, že pokud by byl někdo pohřben nebo spálen dříve než za 7 dní, prožije si jeho duše to, co tělo. (Vždyť i Bětku pohřbili za 11 dní .) Takže z mého hlediska by podle této teze bylo úplně jedno, jestli si prožít seškvaření v krematoriu nebo pomalé dušení se pod zemí (vím, je to až cynicky napsané, ale nevím jak jinak to napsat).
Myslím si, že těch 40 dní spíše souvisí s odchodem ducha (to píšu záměrně). Zastávám totiž názor, že duše je další "obal" pro ducha - takže platí posloupnost duch - duše - tělo.
Po smrti odejde tělo a zůstane duše s duchem uvnitř. ještě nemůžou jít někam "ke světlu" ani do duchovních sfér. Musejí absolvovat pobyt ve světě "mezi" (křesťani tomu např. říkají očistec). Nejde o žádný hororový svět - právě naopak. Je to svět velmi podobný našemu - ovšem klidný a bez tělesného omezení bolesti, hladu, žízně... Zde duše relaxuje a připravuje se na "setkání se zdrojem", kterému má jakoby "podat zprávu ze své mise". Ke zdroji však vstupuje už jen duch, před odchodem svléká duši - stejně, jako na světě svlékal tělo.
A ano - někteří autoři pro tento proces vyčlenili 40 dní - ale jen pro ty duchovně založené, u těch, kteří stále odmítají přijmout změněnou realitu, to může být daleko déle.

Píšeš tam o vyzařování. Myslíš tím těla po smrti? Jestli ano, tak při odloučení duše (s duchem) už tělo nevyzařuje a jeho role zářiče je ukončená (protože chybí zdroj - a tím zdrojem je právě duše, duch).
V tomto směru souhlasím s Quilgenem, že mrtvé tělo je opravdu jen jako odložené šaty a naše duše (s duchem) k němu nemají žádný vztah. Za života ano - to se o něj musíme pečlivě starat, protože je to náš prostředek k pobývání v tomto hmotném světě. Bez něj naše mise tady končí. Ale po smrti jde opravdu jen o neživou hmotu (omlouvám se za výraz). Kdo viděl kdy mrtvého a je aspoň trochu vnímavý, ví o čem mluvím.
Nakonec ještě k tomu spálení. Výše vyslovuješ zajímavou myšlenku, že tělo pohřbené do země vydrží v nezměněné podobě oněch 40 dní. Myslím si, že se mýlíš...
Ke spalování se stačí poohlédnout za zvyky všech vyspělých civilizací světa. Všichni spalovali své mrtvé. Proto nacházíme tak málo kosterních pozůstatků a to, co je, je z doby biblického křesťanství nebo mrtvý musel zahynout na nějakém místě, kde ho nenašli a nemohli pohřbít. Oheň měl mj. očišťující funkci a hlavně - okamžitě navracel Bohu to, co dal duši k pozemské misi. Duše tak mohla odejít čistá a "bez dluhů". Pokud duše odejít nemůže, protože "nesplatila dluh", setrvává v našem prostoru a to až do doby, dokud "nesplatí" (jak jsem psala výše).

Omlouvám se za tak dlouhý text, ale toto je skutečně velmi složité téma. To, co jsem napsala, je z mého přesvědčení - tedy nikomu nevnucuju a ani nepodávám jako "pravdu pravdoucí". Tu asi nezná nikdo - ze známých důvodů.