@constanze povedal/-a:
naucila jsem se mit hrosi kuzi a neutralni reakci na urazky tech, co se me snazi dehonestovat za jiny nazor. prestala jsem se stykat s lidmi, kteri mi brali energii a ja jsem citila, ze mi delaji zle.

Omluvám se, jestli to bude znít mentorsky. Nechci poučovat, jen se podělit.
Myslím si, že všichni jsme něčím takovým prošli - pokud jdeme aspoň trochu dobře. A obrázek Lavazzy to názorně doplňuje. A o co jde? O nic mimořádného a dokonce ani divného. Není potřeba se tím rmoutit. Jde jen o to, že umíš lépe rozlišovat - a tak lépe vidíš své přátele, kamarády. Kdo je kdo, na čem ten vztah stál. jestli je někdo schopný tě urážet, zesměšňovat, kritizovat... jen proto, že máš jiný názor na věci kolem sebe - tak fakt není kamarád a natož přítel. A nemá cenu s ním trávit čas., protože je to o trápení obou.
Ono to není nic o "lepší x horší", ale o tom, jak kdo chápe, jak je daleko, jestli máme společné "styčné body". V určitém čase jsme se každý jakoby ocitl na jiném místě - a proto se naše pohledy na realitu najednou nemůžou potkat, shodovat. Je to jako když se na výletě skupina nečekaně rozdělí - taky každý vidí a zažívá něco jiného. Není třeba se děsit, že mi jedna skupina "zmizela z očí" - protože mě "dojde" zákonitě jiná (nebo já dojdu ji). A není potřeba litovat, vyčítat si, cítit se zrazená. To taky tak není, protože oni se nezměnili -změnil se náš pohled na ně. Prostě najednou možná vidíme to, co jsme dřív neviděli - najednou nás už nic nespojuje. To je běžná realita života, protože je obrovským štěstím mít celoživotního přítele (= někoho, kdo se v životě vyvíjí podobně jako já a tak máme stále mnoho styčných bodů).