Možná by bylo dobré v těchto souvislostech vzít v úvahu, že jak Rgvéda (historicky nejstarší část védických textů), tak Avesta (zoroastrické posvátné texty) vznikaly v ústní podobě- více méně asi souběžně - po velmi dlouhou dobu a rozhodně až poté, co Árjové opustili polomýtickou starou vlast a byli nuceni přizpůsobit se zcela jiným podmínkám v různých částech světa. Společnost popisovaná v posvátných textech tak neodráží realitu v době vzniku textů, nýbrž jen ozvěnu velmi starých (byť pečlivě udržovaných) vzpomínek na tisíce let starou historii. Navíc v době kodifikace textů (kolem poloviny 2. tisíciletí př. n. l.) a dalších více než tisíc let se pořád jednalo výhradně o ústní tradici, která sice zachovávala staré texty v nezměněné podobě, nicméně s ohledem na ohromující časovou vzdálenost je otázka, zda skutečně zůstaly v dostatečné míře zachovány také jejich původní významy. Asi nejznámějším zdrojem informací o uspořádání staré indické společnosti je přitom Manuův zákoník, který ovšem vznikl až někdy na přelomu letopočtů a do značné míry může jít o reakci bráhmanského prostředí na společenské otřesy související se vznikem a rozšířením buddhismu. Pokud jde o rekonstrukci společenského uspořádání ať už v tradiční Indii nebo vzdálené árijské pravlasti založenou na jazykové interpretaci védských textů, je třeba si dát pozor taky na účelové výklady kolonizátorů, kteří je zneužívali k manipulaci podrobených národů.
Sama se kloním k tomu, že největší smysl dává předpoklad, že védské (a avestánské) texty odkazují na dávnou duchovně vyspělou civilizaci, která je sice sama nenávratně ztracena, ale principy jejího společenského uspořádání se přes nevyhnutelný úpadek prostřednictvím posvátných textů částečně zachovaly, a mohou tak být bez zbytečné adorace nebo lpění na historické autenticitě využity při budování lidštější budoucnosti.