Afrika "Made in China"

--

Čína kolonizuje Afriku – ekonomicky

15.3.2011

Během deseti let se Afrika stala třetím největším ekonomickým partnerem Číny. V Demokratické republice Kongo investovala 25 miliard dolarů.

Nedávno se objevily pochvalné zprávy, jak nevídaně rychle a organizovaně se Číně podařilo evakuovat z Libye – vzduchem, po moři i po zemi – 35 860 svých občanů. Co však dělal natolik vysoký počet Číňanů na území této ropné velmoci? Abychom si mohli odpovědět, musíme se aspoň v duchu přesunout o dva tisíce kilometrů na jih – do středu Afriky.

Skupování půdy

Ještě nedávno jsme se domnívali, že podmínkou hospodářského rozvoje není ani tolik těžba nerostných surovin jako šedá hmota, know-how a výzkum. Současné velmoci se už totiž nesnaží dobývat území jako v době velkých invazí či kolonizace. A kapitál stejně jako moc usiluje mnohem víc o revoluční posun informačních technologií.

Tuto teorii potvrzovaly státečky, jako je Monako, Lichtenštejnsko, Kajmanské ostrovy nebo Singapur. Ty nedisponují žádným nerostným bohatstvím, ale díky informatice dokázaly nashromáždit neuvěřitelné bohatství. Nové, okamžité virtuální technologie pokryly k radosti finančního světa celou zemi.

Před několika lety jako by se však běh času otočil a stali jsme se svědky tradiční kolonizace. Zájem vlád i soukromých investorů se soustředil na vzdálené země s velkou rozlohou a spoustou úrodné půdy. A prostřednictvím soustředěné moci a kapitálu začaly skupovat životně důležité zdroje: vodu a půdu.

Dle odhadu washingtonského výzkumného ústavu Institute for Food Policy Research prodaly chudé země, které nedokážou nasytit ani všechny své občany, od roku 2006 15 až 20 milionů hektarů půdy. V Africe bylo za uplynulé dva roky pronajato na 30 až 100 let 20 milionů hektarů půdy. USA disponují 400 tisíci hektarů půdy v Súdánu, deset procent argentinské půdy vlastní cizinci.

„Nezištná“ pomoc

Jedním z nejsilnějších hráčů je Čína, která si pořídila půdu od Austrálie až po Kazachstán. Na Filipínách se dostalo do rukou čínských podniků 1,24 milionu hektarů země. Čína disponuje v zahraničí celkem 30 miliony hektarů obdělávatelné půdy, což odpovídá například rozloze zemědělské půdy ve Francii. V Zambii pěstuje jatrofu, ze které vyrábí bionaftu, v Kamerunu, Mozambiku nebo na Madagaskaru obdělává plantáže rýže a sóji.

Čína disponuje v zahraničí celkem 30 miliony hektarů obdělávatelné půdy, což odpovídá například rozloze zemědělské půdy ve Francii

Ze získaných surovin a potravin nezůstává v zemi, v níž byly vypěstované, vůbec nic, vše je odváženo do Číny. Na polích sice dosud pracují místní lidé pod čínským dohledem, ale dle plánů by se měl v blízké budoucnosti usadit v Africe milion čínských zemědělců. Během deseti let se Afrika stala třetím největším ekonomickým partnerem Číny.

Čínské vedení hýří optimismem. Čínský kapitál, který proudí do Afriky jako „pomoc“, je zálohou afrického rozvoje. Čína dle vlastního vyjádření „nezištně“ půjčila africkým zemím deset miliard dolarů, dodala jim léky v hodnotě 77 milionů dolarů a v roce 2010 v nich zřídila 50 konfuciánských institutů.

Rozsáhlé pozemní práce

V Demokratické republice Kongo (DRK), bývalém Zairu, dosáhly čínské investice 25 miliard dolarů. Nedaleko města Matadi v jižní části země Číňané dohlížejí na rozsáhlé pozemní práce. Odstřelují se skály, odklánějí vodní toky a zápasí s hady, protože se tu pokládá optické vlákno v délce 5650 kilometrů vedoucí z Jihoafrické republiky Afriky až do hlavního města DRK Kinshasy. Odtud pak bude korytem řeky Kongo směřovat do východních částí země, aby se napojilo na kabel vedoucí od pobřeží Indického oceánu.

Investice společnosti China Telecom, na kterou Kinshasa přispěla 60 miliony eur, se uskutečňuje na území o rozloze západní Evropy. Nejsou však na něm cesty a vázne i zásobování elektrickým proudem. Všude se tyčí antény soukromých telefonních společností, pomocí optických vláken se rychlostí světla přenáší obraz a zvuk, prostřednictvím počítačů a mobilních telefonů se vykonávají finanční transakce…

Zatím jen v představách, neboť místní obyvatelé nemají ani proud a svítí svíčkou. Elektřinu z mohutných přehrad vybudovaných na řece Kongo v letech 1972 až 1982, které dnes hlídá armáda, prodává vláda do okolních zemí, a proto se na místní obyvatele nedostává. Vesničané nejenže nemají mobilní telefony, ale ani pitnou vodu. V zemi sice nejsou odpovídající cesty, nicméně Číňané rozkopávají pomocí těžké techniky Kinshasu a stavějí jeho centrem čtyřproudovou dálnici. Prezident DRK Joseph Kabila – v ochranné helmě, s úsměvem na rtech a obklopen fotografy – otvírá každý týden nové staveniště pro další tým čínských investorů, kteří se spokojeně usmívají, k čemuž mají důvod.

Zkáza domácího průmyslu

Ministr infrastruktury DRK Pierre Lumbi, který v roce 1980 založil sdružení na ochranu zájmů Zemědělská solidarita, odcestoval v létě 2007 v největší tajnosti do Číny a podepsal v ní smlouvu ve výši 6,3 miliardy eur. Z toho bylo 4,2 miliardy eur určeno na rozvoj infrastruktury a 2,1 miliardy pro důlní průmysl. Na základě smlouvy byly založené společnosti China Railway Engeneering Corporation a Sinohydro Corporation, které se zavázaly zprovoznit či vybudovat tři tisíce kilometrů silnic a železnic, postavit 31 nemocnic, 145 zdravotních středisek, čtyři univerzity a 50 tisíc sociálních zařízení.

Vedle toho Demokratická republika Kongo otevře své trhy čínskému zboží. Smlouva též stanovila, že Číňané za prakticky opětovné vybudování země postižené diktaturou, válkami a rabováním získají právo na těžbu deseti milionů tun mědi. Vláda sice smlouvu usilovně obhajovala, ale z hlediska místních obyvatel je značně nevýhodná.

Příliv levného čínského zboží totiž bude podobně jako v Evropě znamenat zkázu domácího průmyslu. Investice do infrastruktury budou Číňané samozřejmě hradit prostřednictvím příjmů z těžby. Vymínili si totiž 19 procent zisku, jehož výši smí určovat pouze čínská strana. Nedosáhne-li profit stanovené výše, budou oprávněni k dalším koncesím.

Nerostné suroviny

Těsně před začátkem globální krize se po celém světě rozpoutala honba za mědí. „Na každého se dostane,“ ujišťovali Konžané investory. Někdejší „přátelé“ DRK Belgie a Francie však k jisté nelibosti zjistili, že se konžské nerostné bohatství i přednedávnem objevená ropa bývalým kolonizátorům čím dál více vzdalují a rozmnožují bohatství nejen Číny, ale i dalších rozvíjejících se zemí, jako je Indie či Jižní Korea.

V útrobách DRK se nachází deset procent světových zásob mědi, 30 procent diamantů a 40 procent celosvětových zásob kobaltu. Jsou v ní také naleziště cínu a olova. Země je bohatá na uranové rudy, jsou v ní největší světová naleziště zlata a ve značném množství se tady vyskytuje rovněž coltan, matně černé rudy, ze které se získávají prvky niob a tantal. Ten je nepostradatelný pro fungování mobilních telefonů, DVD přehrávačů, videoher a počítačů.

Dlouhou dobu nerosty manuálně bez pomoci techniky dobývali pouze místní obyvatelé. Brzy se však objevili různí „investoři“, žoldáci a zlatokopové, kteří si v duchu hesla vezmi, co můžeš, dopomohli k obrovskému nezákonnému jmění. Při tomto rabování, na němž se podílela také armáda, kvetl i obchod se zbraněmi.

Ministr infrastruktury Demokratické republiky Kongo Pierre Lumbi odcestoval v létě 2007 do Číny a podepsal v ní smlouvu ve výši 6,3 miliardy eur

Prezident DRK Kabila, který se dostal k moci po zastřelení svého otce v roce 2001, vzápětí zjistil, že má jeho země dluh ve výši sedmi miliard eur. Tento zahraniční dluh má částečně na svědomí čachrování s úroky, zejména však bezuzdné tempo zahraničních půjček. Mezinárodním finančním institucím stálo za jakoukoli půjčku udržet u moci velkého přítele Západu, diktátora Mobutu Sese Seka, který vládl v letech 1965 až 1997 a změnil název země z Demokratické republiky Kongo na Zaire. A pak že peníze nesmrdí!

Katanžský byznys

Prezident Kabila se chtěl obrovského dluhu co nejdříve zbavit, a proto okamžitě začal vyjednávat. Představitelé Světové banky si v Kinshase podávali dveře a předkládali zajímavé návrhy nových půjček kvůli oživení státní ekonomiky, jejíž stav mimochodem nešlo vůbec odhadnout tak dlouho, až se zrodila „smlouva století“ – s Čínou. Okolnosti shrnul čínský velvyslanec v Kinshase, aniž by si uvědomil, jak ve svém nadšení poodkrývá karty: „Z hlediska garance jsme měli jedinou podmínku: aby nás stát, pokud současná naleziště neumožní dosáhnout smluvně stanoveného zisku, zmocnil využít nová naleziště. Neposkytnou-li dostatečné krytí doly, má Kongo další zdroje.“

V jednom z největších nalezišť mědi v oblasti Katangy vítá ty, kdo sem náhodou zabloudí, měsíční krajina. Hluboké krátery, obrovské haldy – aby se horníci dostali k vytoužené rudě, je třeba vytěžit několik tun zeminy –, pustá krajina bez jakéhokoli porostu. Před několika službu konajícími čínskými dozorci černí dělníci v gumových pantoflích naboso, novodobí konžští otroci, pomocí nejprimitivnějších nástrojů, krumpáče a lopaty odhazují zeminu a hledají rudu. Vykopanou hlínu odnášejí v proutěných koších na zádech, přičemž zašlapávají sporý okolní porost. Po ochráncích lidských práv, kteří odhalují jejich porušování tam, kde zdaleka nejsou ohrožená, nikde ani památky. Proč asi?

Francouzský režisér Thierry Michel natočil v roce 2009 v dole v Katanze dokumentární film Katanžský byznys. Během natáčení zavítal k jámám, ze kterých vynášejí dospělí i děti zeminu v pytlích na zádech, guvernér Katangy v zářivě bílém obleku. Je také obchodníkem, novodobým boháčem a populární osobností. V křížové palbě kamerových záběrů si všimne několika bosých dělníků a zahřímá. „Kde jsou dozorci? Ať se sem okamžitě dostaví!“

Objeví se dva Číňané. „Uvidím-li tady, až se odpoledne vrátím, bosé dělníky, nechám důl zavřít!“ Bosí dělníci se usmívají stejně jako oba Číňané. Dobře vědí, že se guvernér ve 40stupňovém vedru nevrátí. A filmový štáb je z prostoru dolu okamžitě vykázán. V DRK bylo promítání filmu zakázáno a důl od té doby hlídají ozbrojení vojáci.

Likvidace zemědělství

Čínský slogan „obnovíme zemi“ zní dobře v místě, kde si válka a diktatura vyžádaly od roku 1998 sedm milionů obětí. Ve skutečnosti se tu však odehrává kolonizace, jejíž nová forma není politická, ale ekonomická. Doly tohoto novodobého Eldoráda vynášejí mnoho miliard dolarů. Bohatá naleziště ve středu Afriky a veškerý vytěžený cín, uranová ruda, zinek, měď a kobalt rozmnožují bohatství Číny.

Hledání dalších nalezišť a rozšiřování dolů likviduje zemědělství. V zemědělských oblastech se otvírají nové doly a v jejich okolí zůstává jen vytěžený štěrk, jámy, skalní stěny a sesouvající se haldy. Mizí veškeré formy zemědělství, zanikají podmínky pro pěstování plodin i živočišnou výrobu. Oběťmi honby za penězi jsou zvířata i rostliny, které umírají v násilné hospodářské válce. Místní zemědělství pomáhalo uchovat a chránit rostlinnou diverzitu a biologickou rozmanitost.

V Africe je ohrožená rovnováha živého světa, neboť postupně mizí pastviny a křoviny, které jsou životním prostředím pro mnoho druhů. Rolníci a zemědělští dělníci se stěhují do měst, čímž roste nezaměstnanost a zvyšuje se počet lidí obývajících chudinské čtvrti. Guvernér Katangy se tváří hrdě. Nejsou tu žádní žebráci a všichni mají práci. Ale jakou?

Vykořisťovatelská politika

Denní mzda 70 tisíc horníků nedosahuje ani jednoho dolaru. Dělníci si sice vytvořili vlastní dělnický výbor, ale jeho úkolem pouze bylo hradit výdaje za pohřby, neboť vyčerpávající práce a neustálé sesuvy půdy si vybírají mnoho obětí. Sociální zabezpečení neexistuje, navzdory tomu mají dělníci úplně jiný důvod ke strachu: podle plánů je totiž mají nahradit stroje.

„Vypadá to, jako by Kongo bylo nějakým zašlým obrazem koupeným za pár šupů na blešáku, který má být nyní prodán ve světových galeriích za cenu skutečného mistrovského díla,“ popsal situaci novinář Nestor Kisenga. Hlad po surovinách a věčná nenasytnost nahrávají této vykořisťovatelské politice, legalizují bezostyšné rabování, vyhánějí ceny vzhůru a uvrhují africké země do ještě vyšších dluhů. Jako by se tyto státy už nezmítaly v pasti zadluženosti, kvůli čemuž jen mrhají svým nerostným bohatstvím i půdou a ve výsledku jsou strženy do víru občanské války.

Bohatá naleziště ve středu Afriky a veškerý vytěžený cín, uranová ruda, zinek, měď a kobalt rozmnožují bohatství Číny

Hospodářská krize pomohla Číně získat desetiprocentní podíl v americké bance Morgan Stanley. Čím dál aktivnější je také na evropských finančních trzích. Peking už skoupil sedm procent všech evropských dluhů v hodnotě 630 miliard eur. V roce 1999 činil obrat čínsko-afrického obchodu 6,5 miliardy dolarů. V roce 2010 už překročil sto miliard.

V hlavním městě Brazzaville Republiky Kongo, jež leží na západ od Demokratické republiky Kongo, rostou čínská centra jako houby po dešti. Všude jsou čínské deštníky, čínské tenisky, různé čínské kýče, čínské restaurace, čínské oděvy. Chodci nestačí uskakovat před náklaďáky s čínskými nápisy, které se naložené až po střechu stavebními materiály kodrcají po cestách necestách. Staví se nové letiště, vedle nějž se má tyčit luxusní hotel pro čínskou obchodní klientelu. Podhodnocené konžské stavební dělníky sleduje čínský dozor.

Nová geopolitická partie

Román malijského spisovatele Yamboa Ouologuema Nutnost násilí vyšel v roce 1968. Takřka okamžitě se ocitl na seznamu zakázaných děl. Ve smyšlené africké říši Nakem jsou po staletí nekompromisně a organizovaně vykořisťováni a ponižováni lidé. Člověk nemá vyšší cenu než zrnko písku poletující vzduchem. Název a struktura násilné vládnoucí moci se sice neustále mění, navzdory tomu však zůstávají neměnné a věčné. Ať už jsou u moci rodoví aristokraté anebo později Arabové, mohamedánská dynastie Sajf či od roku 1900 s ní spolčení běloši, místní jsou vždy oběťmi a Afrika zůstává vydrancovaným, pokořeným „černým“ kontinentem. Vše se pořád opakuje v koloběhu času.

V poslední kapitole románu Sajf a bělošský biskup Henry hrají šachy. Jejich smrtelně vážnou partii sleduje jen Sajfova jedovatá zmije a je zřejmé, že jde o budoucnost říše Nakem. Partie končí remízou. Nový politický vůdce je také pouze figurkou. V závěru si proto čtenář klade společně s biskupem Henrym otázku: K čemu ta spousta násilí? Odpověď nepřichází. Minulost, historie, přítomnost, skutečnost, moc a dokonce i milost jsou pouhou hrou na obří, pomíjivé šachovnici světa.

Evropa si dodnes nalhává, že na scéně dějin zaujímá hlavní roli. Z dalekých koutů Asie i z rozpáleného popela Afriky však vzešli noví hráči, kteří se dali na cestu a jejich kroky už jsou slyšet za humny Západu, před branami Evropy.

Začala nová geopolitická partie.

--

“Čínska” Afrika alebo moderný neokolonializmus

V Afrike žije momentálne milión Číňanov. Africkými leteckými linkami sa premiestňujú šéfovia štátnych fabrík, súkromní podnikatelia, najrozličnejší experti, inžinieri, stavební robotníci, predavači čohokoľvek, turisti. Poháňa ich duch pionierov.

13.02.2018 

Duch objaviteľov, zakladateľov, developerov. Nie všetci uspejú, ale počuli ste o chlapíkovi, ktorý prišiel s kufríkom na Pobrežie Slonoviny a v priebehu niekoľkých týždňov vybudoval fabriku na PVC?  Bez toho, aby vedel čo len ceknúť po francúzsky. Jeden z generácie podnikateľov, ktorí sa počas troch desaťročí brutálneho čínskeho rozvoja pokúšali uspieť aj tam, kde nie sú najvhodnejšie podmienky. Pretože vedeli, že tam, kde je väčšie riziko, majú väčšie šance. A s väčším – menším rizikom rátajú skoro v každej africkej krajine. Najmä v tých na juh od Sahary.

Niektorí majú vlastný, väčšinou čínsky, iní požičaný kapitál. Prídu, zorientujú sa, kúpia pozemok. Potom dovezú z Číny ľudí, ktorí podnik postavia a rozbehnú.

Pomáha im, že donedávna bola aj Čína rozvojovou krajinou. Konkurencie sa neboja. Európania a Amíci nepovažujú zatiaľ Afriku za cieľ pre výhodné investovanie. A počet čínskych start-upov sa z roka na zvyšuje.

Čína sa stala v krátkom čase najvýznamnejším obchodným partnerom Afriky. V roku 2015 dosiahla hodnota obchodovaných tovarov bezmála 200 miliárd dolárov. Trojnásobok obchodu s Indiou, ktorá je druhým najväčším partnerom Afriky. Všetko prebieha podľa jednoduchého scenára: tam, kde má Čína záujem o suroviny (v zabehaných či nových baniach), tam stavia cesty a budovu pre domorodé vlády. Pre demokratov i diktátorov. Preto sú podaktorí presvedčení, že aj triky neokolonializmu s dôvtipom i lesťou využívajú aj Číňania.

Efektívny neokolonializmus

Znalci Afriky už dávno upozorňujú, že neokolonializmus je oveľa produktívnejší kolonializmus. Neokolonialisti nepotrebujú vlastnú políciu a neraz ani svoju armádu. Vedia, že väčšinou stačí podplatiť najvplyvnejšiu skupinu v domorodej vláde. Ak sa vláda skorumpovať nedá, investorom zo zahraničia sa ju často podarilo zdestabilizovať a zvrhnúť.

Nedávno padol režim diktátora Roberta Mugabeho v Zimbabwe. Povráva sa, že v pomerne „nežnej“ zmene režimu mali prsty Číňania. Porušili vari zásadu nezasahovania do vnútorných záležitosti iných krajín, ktorú doteraz prísne dodržiavali? Zdá sa, že tam, kde záujem sveta rastie, zasahovanie sa stáva nevyhnutnosťou. Pritom: odstránenie Mugabeho vníma svet (zatiaľ) ako nádejnú zmenu k lepšiemu.

Najväčšie obchody v Afrike robí ešte vždy čínsky štát a jeho podniky. Okrem nich zhruba 10 tisíc súkromných podnikateľov. Medzi nimi aj takí, čo podnikajú ilegálne, načierno: v stavebníctve, pri ťažbe dreva či rybolove. Ibaže: oveľa viac je takých, čo priúčajú domorodcov remeslám, vytvárajú pracovné príležitosti, ponúkajú nové produkty a oživujú miestne hospodárstva. Osemdesiatdeväť percent zo stovky čínskych zamestnancov v Afrike (zhruba 300 tisíc pracovných miest) tvoria Afričania. To je senzácia: v minulosti Číňania pracovné sily do Afriky dovážali.

Čína si rýchle a vynachádzavo osvojila stratégiu „mäkkej sily“. Čínsku kultúru a čínsky pohľad na svet šíria aj v Afrike Konfuciove inštitúty. Mäkké nástroje však využívajú aj čínski podnikatelia. Napríklad: po prírodných katastrofách operatívne dodajú postihnutým pomoc. Nechcú aby ich považovali za ľudí, ktorí do Afriky prišli iba kvôli zisku. Nechcú aby ich považovali za neokolonizátorov.

Číňania sú prispôsobiví i operatívni. V Addis Abebe, hlavnom meste Etiópie, zabezpečili verejnú dopravu. Je lacná, spoľahlivá. Habešania si ju nevedia vynachváliť. Okrem toho: je jedinou verejnou dopravou svojho druhu na celom kontinente. Všetci tušia, prečo dopravu električkami a trolejbusmi postavili Číňania práve tu.

Addis Abeba je, v istom zmysle, hlavným mestom celej Afriky. Je totiž sídlom Africkej únie. Všetky africké krajiny tu majú svoje zastúpenia. Tu možno afrických politikov najľahšie kontaktovať.

Okolo budovy Africkej únie sa prekrývajú nápisy desiatok čínskych firiem. Najmä stavebných. Čína je, pokiaľ ide o investície do infraštruktúry, najväčším investorom na celom kontinente. Navyše aj 50% v Afrike vypísaných, medzinárodných projektov, financujú Číňania.

Najvýznamnejší partner

Najvýznamnejším partnerom Číny v Afrike je Etiópia. Jediný štát na čiernom kontinente, ktorý prakticky nikdy nebol kolóniou. Možno preto sa stala vyvolenou krajinou už za Mao tse tunga. Celé roky predtým ako sa v Organizácii spojených národov, v roku 1971, rozhodovalo, či miesto OSN a Bezpečnostnej rade pripadne Číne, alebo Tajvanu. Africké hlasy rozhodli v prospech Číny.

Etiópia sa chce stať Čínou Afriky. Rozhodla sa pre industrializáciu. Čínske firmy, s pomocou vlády v Pekingu, budujú po celej krajine priemyselné parky. A v nich najviac textilných fabrík. Etiópia dnes pod dohľadom a za peniaze Číňanov prežíva to, čo sa v Ríši stredu odohrávalo pred štyridsiatimi rokmi. Na juh, do najchudobnejších oblastí Číny sa vtedy sťahovali milióny Číňanov zo severu. Za prácou. A tamojšie textilky začali vyrábať pre celý svet. Medzičasom sa mzdy v Číne zvýšili a počet voľných pracovných síl dramaticky poklesol. (Dôsledok politiky jedného dieťaťa.) Vyrábať textil pre zvyšok sveta sa už nevypláca.

Preto čínska vláda posmelila podnikateľov, aby sa zamerali na globálne podniky. V lacnejších krajinách. Najmä po vypuknutí globálnej krízy pred desiatimi rokmi si nové trhy začali hľadať aj Číňania.

Lacná pracovná sila

Etiópia má po Nigérii najviac obyvateľov: 100 miliónov. Mladých, nezamestnaných ľudí je čoraz viac, mzdy sú neuveriteľne nízke. O pätnásť rokov bude v Afrike žiť 1,1 miliardy práceschopných ľudí. O sedem rokov vydajú africkí konzumenti 5,6 miliardy dolárov za rok. To všetko si Číňania presne spočítali. Vedia, že práve Afrika je kontinentom s najsľubnejším rozvojom.

Číňania nestrácajú čas. Huawei, telekomunikačný gigant, vybudoval v Afrike väčšinu digitálnych sieti. Čína, v rámci programu „Hodvábna cesta“, buduje prístavy, ropovody, železničné trate aj vo Východnej Afrike. Jej vplyv z roka na rok rastie. Nielen tu, aj na západnom brehu kontinentu. Tam však úlohu Addis Abeby zohráva Dakar. Hlavné mesto Senegalu.

V Džibuti, na Rohu Afriky, vybudovali Číňania vojenskú základňu. Zdá sa, že toto zaprášené mesto a „krajinka“ v susedstve Etiópie sa už onedlho stane africkým Singapurom. Finančným a logistickým centrom Číny v tejto časti sveta. V Tanzánii a v Keni bojujú svetové firmy o to, kto postaví najväčší prístav vo Východnej Afrike. Za čínske peniaze. Za čínske peniaze sa nedávno dokončila aj trať z Mombasy do Nairoby. Onedlho dokončia i železnicu medzi Džibuti a Addis Abebou. Obe trate sa onedlho spoja a predĺžia aj do Ugandy, Burundi, Ruandy, Konga a Sudánu! Predbežne vzdialeným cieľom je prepojenie východného a západného pobrežia Afriky.

Už teraz sa oblasti pozdĺž železníc a zrekonštruovaných ciest začali prudko rozvíjať: podniky, služby, fabriky na náhradné dielce. Čínsky vplyv zvyšujú aj médiá, ktoré sa nenápadne dostávajú do čínskych rúk.

Dominancia Číny na čiernom kontinente znepokojuje viac jej konkurentov v zahraničí ako domorodcov. Väčšina z nich je presvedčená, že bez čínskych investícií by sa Afrika tak rýchlo nerozvíjala. Iba podaktorí ekonómovia kuvikajú. Upozorňujú, že počas ostatných desiatich rokov investovali Číňania v Afrike 600 miliárd dolárov. Vo forme priamych investícií. A iba 70 miliárd vo forme väčšinou výhodných úverov.

To sa medzičasom zmenilo. Množstvo i objem úverov pre domorodé vlády v ostatných rokoch prudko rastie. Číňania financujú najmä konkrétne projekty, spojené s energetikou a infraštruktúrou, ktoré však realizujú čínske firmy. Niet vraj takého úveru, ktorý by neprinášal úžitok aj Číňanom. Prepojenie rozvojovej pomoci s podporou čínskych podnikov v zahraničí, prináša „obojstranné výhody“.

Dokážu africké krajiny splatiť čínske pseudo – úvery? S tým si zatiaľ nikto hlavu neláme. Keby, napríklad, Etiópia, mala so splácaním dlhov problémy, Číňania by možno ponúkli, aby spoločnosť Etiopian Airlines namiesto Boeingov či Airbusov kupovala čínske lietadlá.

https://svk.press/magazin/spravy-tema-dna/cinska-afrika/

--

Ešte pripomeniem film z roku 2017, nie je to síce skvost kinematografie, ale dotýka sa tu spomínanej problematiky:

Obchodník z Číny

Mladý čínsky počítačový expert Yan Jian (Li Dong-Xue) sa vydá na cestu do severnej Afriky, aby pomohol spoločnosti, pre ktorú pracuje, vyhrať medzinárodný tender na telekomunikačné služby, ktoré pokryjú celú Afriku a spoja severnú a južnú pologuľu. Víťaz získava právo riadiť všetky komunikačné systémy medzi severom a juhom. Francúzsky špión Michael pracuje pre konkurenčnú spoločnosť, ktorá musí súťaž vyhrať za každú cenu. Jej cieľom je totiž zneužiť kontrolu komunikácie a vďaka špionáži získať prístup obrovským minerálnym zdrojom Afriky. Michael si preto najal tých najlepších pomocníkov - žoldniera Laudera (Steven Seagal) a bývalého generála Kabbaha (Mike Tyson), aby zabránili Číne tender vyhrať. Mladému čínskemu inžinierovi Yanovi sa síce podarí sprisahanie odhaliť, lenže zároveň je aj jediným, kto ho môže zastaviť. Krajine hrozí vypuknutie občianskej vojny a mladého Číňana čaká súboj s elitnými zločincami súčasnosti.