Zdravím ve spolek na novém fóru.

Téma nedostatku potravin vnímám ve dvou rovinách - jako fakt, tedy že reálně hrozí omezení dostupnosti potravin; v tomto případě je asi praktické uvažovat nad tím, jak se zaopatřit. Zde spatřuji ohromnou analogii s tím, jak změnil covid přístup ke zdraví - nechám to na autoritě/doktorovi/státu, nebo se raději spolehnu na sebe. Umím si představit nadcházející volbu - Budu poslušna systému za potravinové lístky, nebo se naučím pěstovat si jídlo sám a ponechám si větší míru svobody?

Druhá rovina, která se nabízí k analýze, je nedostatek potravin jako řídící nástroj. Silně mi to celé připomíná agendu ,,sucho,, - informační kampan tvořící obraz hrozby, nějaký ten reálný, pravděpodobně vytvořený fakt - pár suchých let, dosažení přesvědčení většinové společnosti o potřebě určitých kroků, realizace těchto kroků - např. změny ve stavebním zákoně ohledně retence deštovky apod. Ten samý mechanismus, covid. Takže na místě v této myšlenkové trajektorii mi připadá užitečné se pídit po cílech, jak výše aplikuje např. Goulem.

Asi nejdůležitější proměnnou k predikci vývoje bude nejspíš čas a míra, tedy jak rychle a v jaké intenzitě k takovému přiškrcení má dojít. Já bych snížení spotřeby a navrácení se zpátky v čase k větší míře soběstačnosti uvítala, chci říct, bylo by to k užitku; na druhou stranu - rychlé, dramatické snížení dostupnosti alimentace by rozjelo adekvátně rychlé, dramatické procesy společenské a s tím spojené riziko ztráty kontroly řízení. Takže, na jak divokou jízdu se cítí řidič sedící za volantem?

Za sebe přidávám otázku, zda je plán vyrobit tímto procesem lidi, kteří se bojí nedostatku, nebo kteří reálně mají nedostatek, protože obě skupiny by se chovaly, a tedy i řídily trochu jinak - vyděšený dav vs. hladový rozzuřený dav.