Čína získává na globálním Jihu body s minimálním nasazením

13.11.2023  

Rostoucí čínská měkká síla by za určitých podmínek mohla prospět jak Izraeli, tak obyvatelům Gazy.

Země globálního Jihu, v nichž žije 85 % světové populace, vypadly ze sféry vlivu Západu, když po únoru 2022 většina z nich (70 % světové populace) odmítla sankce OSN proti Rusku, píše David Goldman pro Asia Times. Podruhé se o tom Západ přesvědčil 27. října, kdy 120 zemí hlasovalo pro rezoluci Valného shromáždění OSN, která neodsoudila útok Hamásu na Izrael ze 7. října, proti níž se postavily Spojené státy

Hlavním motorem tohoto tektonického posunu ve světové politice je samozřejmě rostoucí ekonomická dominance Číny v rozvojovém světě.

Pozoruhodné je, že Čína toho dosáhla nasazením celkem 200 vojáků (námořní pěchoty na čínské základně v Džibuti), na rozdíl od 7 bilionů dolarů, které Spojené státy během posledních dvaceti let utratily v zámoří v globální válce proti terorismu.

Americké ministerstvo obrany a různé think-tanky vydávají hrozivá varování před čínskými vojenskými ambicemi v Eurasii, ale Čína zatím nepoužívá nic jiného než měkkou sílu.

Díky rozšiřujícím se vazbám s Malajsií a Indonésií, iniciativě Pásmo a stezka ve Střední Asii a ekonomické diplomacii v Perském zálivu Čína nyní vyváží do muslimského světa více (42 miliard dolarů měsíčně) než do Spojených států (38 miliard dolarů měsíčně).

Podle Goldmana by američtí stratégové měli dobře poslouchat, co říká například profesor Fudanské univerzity, Čang Wej-wej, který poskytl rozhovor Observeru, v němž řekl: „…svět již dávno vstoupil do post-americké éry. To neznamená, že Spojené státy již nejsou důležité. Spojené státy jsou stále velmi důležité. Znamená to, že Spojené státy … jdou proti trendu“. Podle Čanga, který se odvolal na slova amerického poradce pro národní bezpečnost Jacka Sullivana o „malém dvorku a vysoké zdi“ v souvislosti s kontrolou exportu technologií, se Spojené státy „na tom malém dvorku s vysokýn plotem izolovaly. Za plotem je celý globální Jih, celý nezápadní svět, který má největší světový trh, největší zdroje a nejvíce rozvojových příležitostí.“ Goldman dále argumentuje, že jedině Čína má dnes potenciál „zmírnit ekonomickou bídu, která žene uprchlíky do Evropy.“ Před deseti lety Goldman spekuloval, že by na Blízkém východě mohl vzniknout „pax sinica“ (čínský mír). V roce 2022 dovážela Čína 53 % ropy z Perského zálivu, má tedy jasný zájem na tom, aby válečné konflikty nepřerušily její energetickou životní linku.

Čína pohlíží na národy Blízkého východu jako na virtuální provincie nové čínské ekonomické říše a chce, aby se vyhýbaly problémům a soustředily se na vydělávání peněz po čínském způsobu, tvrdí Goldman. Čínský postoj k otázkám Blízkého východu vychází ze skutečnosti, že Čína má početnou muslimskou populaci, která je nakloněna Palestincům, a také více než 50 velvyslanectví v muslimských zemích oproti jednomu židovskému.

Čína má ale potíž pochopit, proč se všichni nedohodnou na kompromisu a nevrátí se k práci. Má hlubokou averzi vůči nacionalismu, včetně jeho sionistické varianty. Problémem takového způsobu uvažování ale je, že pokud by se Tchaj-wan pokusil získat de iure nezávislost, šla by do války sama Čína, protože jedna odpadlická provincie by mohla být příkladem pro mnoho dalších. Etnika čínského císařství jsou zakonzervována jako mouchy v jantaru, ale zdaleka nejsou mrtvá, píše Goldman. Čína měla na jejich asimilaci pět tisíc let, ale stále si nemůže být jistá jejich příslušností.

Postoj Číny k otázkám Blízkého východu zůstává podle Goldmana na úrovni nálad. Na globálním Jihu získává Peking body za minimální cenu, i když jeho role by mohla být významnější. Mohl by hrát významnější roli v uprchlickě krizi i v Gaze. Goldman připomíná, jaké řešení problému Gazy navrhl v roce 1978 zesnulému egyptskému prezidentovi Sadatovi izraelský premiér Menachem Begin. Egypt by měl anektovat Gazu a její obyvatele naturalizovat. Prezident Sadat to tehdy odmítl a západní diplomaté tuto alternativu ignorovali. Kdyby Čína nyní chtěla hrát vedoucí úlohu na Blízkém východě, mohla by pomoc Egyptu a Izraeli při řešení krize v Gaze takovým způsobem znamenat diplomatickou revoluci.