Využiju tohoto tématu k jinému. Tedy - odkloním se od nové ruské učebnice dějepisu.

Podívám se k nám = copak se děti dnes učí u nás a to o historii celkem nedávné. O roce 1989.

I my totiž máme učebnice, nad kterými se člověk musí pozastavit. Jejich smysl je totiž badatelský = děti si mají na základě přečteného vytvořit samy příběh o událostech. První odkaz je na obhajobu učebnice - druhý je kritikou:

https://hlidacipes.org/komunismus-u-nas-podle-nove-ucebnice-dejepisu-az-na-nejake-chyby-se-tu-dalo-zit/

A teď - co s tím? Osnovy nejsou, každý může učit, z čeho chce a jak chce, vědomosti dětí se nezkoumají. A do toho někteří chytráci vykřikují, že učit se dějinám je blbost, protože jsou stejně falšované.

Konkrétně novodobé dějiny se i za nás učily tak "letem světem", protože tam byl onen rok 1968 a do toho se málokterému učiteli chtělo. Jen někteří, kterým nešlo o kariéru (protože už ji měli stejně zničenou) se občas uvolili něco říct. V učebnici sice byly základní informace - a ty byly pro ideově kovaného studenta dostačující - ale osobní příběhy z rodin si žádaly daleko hlubší vysvětlování. V případě mých učitelů k němu docházelo, ale povětšinou v tzv. volných hodinách, mimo osnovy a taky ne jako výuka, ale jako příběh z pohledu kantora samotného. Na závěr nám doporučil určité knihy, kde se dalo zjistit další - nebo to byl příběh někoho jiného. Dost často jsme dostali tip na literární díla, protože - ne nadarmo musí jít učení se dějinám ruku v ruce s literaturou.

A toto jsem já osobně považovala (a považuji) za "badatelskou práci" žáků/studentů. Připomenu, že se nejednalo o dobu historicky vzdálenou - my ji jako děti prožily - ale byli jsme malí, abychom ji tenkrát pochopili. Dnešní žáci a studenti jsou už od roku 1989 vzdáleni asi tak, jako byli my od r. 1948. Dnešní učitelé před důchodem byli v r. 1989 čerstvě promovaní a zažívali své první učitelské zkušenosti. Tu dobu už umějí zhodnotit, dokonce i celých 34 roků poté. Ale ne každý má stejné zkušenosti, stejný závěr. Některý by za lež považoval líčení socialismu jako doby plné krve a mučení - druhý zas by na socialismu nenašel nic dobrého. Každý podle své osobnosti a podle toho, jak si pro sebe zhodnotil uplynulou dobu v porovnání doby svého dětství a studia. Však se v hodnocení dodnes neshodnou ani autority a události jsou vždy hodnocené z politického hlediska = kdo je zrovna u moci.

Nevím, proč ve způsobech výuky stále hledíme "ven" a hledáme inspiraci tam. My - národ, ze kterého vzešel J.A. Komenský - učitel národů. Pán, který dal lidstvu zcela jasné pokyny a vzory, jak učit děti. Dodnes jsou platné, inspirují se jimi v cizině - a my to pak přebíráme jako "převratné metody". Všichni, co v pedagogice něco dokázali, čerpali z Jana Amose. A my dnes - zblblí vykořenění potomci - "hledáme novou školu" a Komenského máme za hokejistu nebo herce.

Tak jak vlastně učit tyto "sporné doby", o kterých byla v této sekci již řeč?

Tak, jako jsem si to zažila já. Mít v učebnici neideologicky zabarvené informace a učitel by u výkladu sdělil, že jsou na dobu různé pohledy a že se mohou setkat s více vysvětleními, názory, výklady. Popř. studenty odkázat na knihy, publikace... atd.

Je toto ale možné v prostředí nových Pavlíků Morozovů a ideologických center? To nevím.

Ale je naprosto nutné informace podat. Není přece možné zavrhnout učivo dějin jen proto, že mohou být falšované. Jak žít bez kořenů? Může strom bez kořenů růst, sílit a přinášet užitek? Dneska už se to ukazuje. Chybí ukotvenost v realitě, přitom kreativní mysl. Přibývá fanatiků, schopných věřit i placaté Zemi - a na druhé straně jiných fanatiků, kteří slepě věří ve všemocnost techniky.

Nikdy nevychováte vlastence, když ho neseznámíte s dějinami jeho národa, rodu, rodiny. A tak, jak to cítíte vy jako příslušník toho národa a jako vlastenec. Ne jak to vidí ve světě nebo u sousedů - ale jak to vidíte vy. Z pochopitelných důvodů.