Toto téma je krásné. Okamžitě jsem si vzpomněla na Jana Nerudu a jeho Zpěvy páteční. V běhu let se mi tyto obrozenecké básničky úplně vypařily z hlavy a zapomněla jsem. Když jsem je na netu našla (naštěstí), ihned mi "naskočily" zpět, protože této sbírce jsme ve škole věnovali hodně času. Jak jsou ty verše dodnes aktuální a potřebné....

Anděl strážce

Ne, ne - já nebyl žádným bílým květem!

Já nerozkročil jasný se tím světem,

má cesta nešla krajinami míru:

jak divá řeka, která v skalách bouří,

tak plná pádů, plná byla vírů,

dno v černých tmách a povrch v šedém kouři.

Že přece nejsem skvrnitého čela,

že život nezkován meč na dvousečný,

že duše v propast zhouby nevhučela,

jen Tobě jsem, Ty anděle můj, vděčný.

Tys náhle stanul mezi mnou a skutkem,

Tvé oko jako hrob se hlubně tmělo,

jak lilje klonilo se krásné tělo,

a s nevýslovným děl Jsi se zármutkem:

"Což svému k smrti zmučenému lidu

ni chvilkového nechceš popřát klidu?

Chceš klesajícímu pod břevnem kříže

na vyschlá bedra přidat hanby tíže?

Chceš, Tvá by na hlavu mu padla vina,

on studem hořel za Tě, svého syna?"

A zdrcen klečel jsem a v hlasném lkání

mé srdce sbíralo se ku pokání. -

Já nedím: "Bohu dík, jsem lepší jiných!"

Kdož smí se přímit, než se život zhroutí,

než poslední doběhne z hodin stinných,

že cesty kal mu roucho neposmoutí?

Však tolik vím, Ty Jsi-li při mém boku,

že srázem každým pevného jdu kroku.

Tvou ruku líbám, k Tobě vzhlížím slze,

zář Tvého zraku veď mne v světa mlze,

Tvé křídlo nadšené mne přenes přes propasti,

anděle strážný, svatá lásko k vlasti!

Zde odkaz na celou sbírku deseti básní:

Přidám ještě jedno dílko. Není od žádného klasika a pochybuju, že vůbec kdo dneska zná autora. Jde totiž o nápis na jednom starém a zapomenutém pomníku:

Až vnuk zapomene na nás

a dnešek ztratí se mu v šeru minula,

pak vystup, Dobo žalná, z mohyly

a připomeň znovu,

že jen utrpením byla vykoupena jeho Svoboda

a žárem krve předků roztaveny rabské okovy.