@Miky72 povedal/-a:

@Michaela1 povedal/-a:

Původně šlo přece o to, že "dobré" je právě ono vyvažování, nalézání dokonalé míry mezi "protiklady", tj. respektování přirozeného řádu věcí všemi entitami (jednotlivci, lidskými skupinami i pozemskými vládami).

Ta věta by se dala chápat:
Původně šlo přece o to, že "dobré" je právě ono vyvažování, nalézání dokonalé míry mezi "dobrem a zlem", ...

Ale to já tvrdím celou dobu, že východisko ze všech problémů je nalezení rovnováhy. Ale to nalezení rovnováhy bych nenazýval dobrem.

Protože své názory opíráš o logické vyvozování, nikoli o mravní hodnocení, zůstanu také u toho.
Ta věta se tak chápat nedá, protože "vyvažování mezi dobrem a zlem" logicky nemůže být "dobré", muselo by být stejnou měrou dobré i zlé. Pokud by tomu tak nebylo, "dobro" by převážilo a už by nešlo o rovnováhu. Ty ten rozpor obcházíš tím, že v nalezení rovnováhy (mezi dobrem a zlem) vidíš "východisko ze všech problémů", které bys ovšem nenazval dobrem. Copak ale nalezení "východiska ze všech problémů" není největším myslitelným dobrem? Z hlediska používání tohoto pojmu v hovorové řeči tomu tak určitě je; pokud tedy "dobrem" míníš něco, pod co se z nějakého důvodu nedá podřadit "východisko ze všech problémů", měl bys to vysvětlit.

Další logický problém vidím v tom, že (bez ohledu na to, co míníme pojmy "dobro" a "zlo") ze samotného tvrzení, že "naše hodnocení dobra a zla je pochybné v tom, že se na to díváme přítomným okamžikem a chybí nám časový nadhled" (které považuji v zásadě za správné, i když ne zcela úplné), závěr o tom, že "k dosažení dokonalosti (rovnováhy) potřebujeme prožít oba póly, dobro i zlo", jednoduše nevyplývá. Žádné jiné premisy, které by takový závěr implikovaly, jsem v tvé argumentaci nenašla. Pokud za takovou premisu považuješ myšlenkový konstrukt popisující princip monády jin - jang jako celek, je toto východisko sporné - například podle mého názoru přisuzování "dobra" principu jang a "zla" principu jin tomuto konceptu (v jeho původním smyslu) neodpovídá. (Podle mě dobré je samotné vyvažování -nalézání rovnováhy mezi zdánlivými protiklady a je-li v našem pojmovém aparátu zlo opakem dobra, pak nevyvažování je zlé. Bližší zdůvodnění, proč si to myslím, se vymyká tématu, v této souvislosti jako argument stačí, že premisa je sporná, a bylo by tedy třeba ji zdůvodnit.)

Podobně nelze závěr o nezbytnosti prožitku "zla" pro dosažení naší celistvosti či dokonalosti vyvozovat z Jungovy představy individuace prostřednictvím integrace "temné" části naší psychiky (Stínu), ani z Dahlkeho propracovaného zdůvodnění souvislostí mezi nepřijetím či popíráním Stínu a poruchami našeho fyzického zdraví. Smyslem práce se Stínem je možná ušlechtilá, byť následně mnohými zneužitá, snaha o dosažení plně integrované, tedy celistvé a svým způsobem "dokonalé" osobnosti (a tím zmírnění utrpení plynoucího z odmítání či popírání některých nevědomých složek naší psychiky), nikoli snad prosazování konceptu, že zlo, které se nám děje nebo které sami působíme, je vlastně "správná věc", protože jinak bychom byli tak nějak neúplní. Z předpokladu, že se zlem, které v nás z těch či oněch důvodů dřímá, se musíme pro dosažení plně vědomé (a tedy dospělé a zdravé) osobnosti vědomě vypořádat (např. i tak, že se prostě přijmeme takoví jací jsme, ale je mnoho lepších způsobů), nijak nevyplývá, že sama existence toho zla je pro nás nějakým přínosem. Je-li věčnost je prostě věčná, potom taky zlo je prostě zlé (a dobro samozřejmě dobré).

Souhlasím s tím, že naše hodnocení toho, co v konkrétním okamžiku představuje dobro a co zlo, postrádá časový nadhled, a proto se v čase mění. Za klíčové ale považuji, že tady jde právě jen o změnu našeho pohledu způsobenou rozšířením (časové) perspektivy, nikoli o samotnou proměnu dobra ve zlo a naopak. Nejde přitom jen o to, co se nám proměnlivě jeví jako dobro či zlo v různých časových souvislostech, ale taky o to, z perspektivy kterého subjektu je na danou věc či událost nahlíženo. Můžeme vyjít z perspektivy jednoho, více či mnoha jednotlivců, většího společenského celku či celků, případně celého lidstva - a věci mohou být také nahlíženy "z pohledu Nebes" (Čuang-c'). Ale zase: relativita našich úsudků v závislosti na proměnlivém kontextu nic nevypovídá o relativitě samotného dobra a zla ani o tom, proč bychom to, co obecně považujeme za zlo, měli nějak potřebovat k plnohodnotnému životu. Nemluvím pochopitelně o dílčích "výchovných frustracích", které nám pomáhají dozrát k zodpovědnosti hodné dospělého člověka, ale o skutečném, principiálním zlu, které nám poslední dobou pořád hlasitěji klepe na dveře. Není úplně rozumné si s ním zahrávat.