@Miky72 povedal/-a:

@Michaela1 povedal/-a:

Copak ale nalezení "východiska ze všech problémů" není největším myslitelným dobrem? Z hlediska používání tohoto pojmu v hovorové řeči tomu tak určitě je; pokud tedy "dobrem" míníš něco, pod co se z nějakého důvodu nedá podřadit "východisko ze všech problémů", měl bys to vysvětlit.

Zkusme třeba fotbal: Pokud "moje" mužstvo vyhraje, je to "dobré". Pokud "moje" mužstvo prohraje, je to "zlé". Pro fanouška protivníka je to naopak. Pokud je to remíza, tedy rovnováha, tak to není ani dobré ani zlé a nespokojeni jsou oba týmy. Pokud by se na té remíze domluvili bez hraní, tak celý fotbal neměl smysl. Úplně přesně je to i v životě.

Další logický problém vidím v tom, že (bez ohledu na to, co míníme pojmy "dobro" a "zlo") ze samotného tvrzení, že "naše hodnocení dobra a zla je pochybné v tom, že se na to díváme přítomným okamžikem a chybí nám časový nadhled" (které považuji v zásadě za správné, i když ne zcela úplné), závěr o tom, že "k dosažení dokonalosti (rovnováhy) potřebujeme prožít oba póly, dobro i zlo", jednoduše nevyplývá. Žádné jiné premisy, které by takový závěr implikovaly, jsem v tvé argumentaci nenašla. Pokud za takovou premisu považuješ myšlenkový konstrukt popisující princip monády jin - jang jako celek, je toto východisko sporné - například podle mého názoru přisuzování "dobra" principu jang a "zla" principu jin tomuto konceptu (v jeho původním smyslu) neodpovídá. (Podle mě dobré je samotné vyvažování -nalézání rovnováhy mezi zdánlivými protiklady a je-li v našem pojmovém aparátu zlo opakem dobra, pak nevyvažování je zlé. Bližší zdůvodnění, proč si to myslím, se vymyká tématu, v této souvislosti jako argument stačí, že premisa je sporná, a bylo by tedy třeba ji zdůvodnit.)

To, co píšeš v podstatě říká křesťanství a @dum. Nedá se nikdo o tom přesvědčit. Pokud ale nevidíš v přírodě a kolem sebe svět rozložený do protipólů, pak si neporozumíme nikdy.
Narození - smrt: Kdo se narodí, musí zemřít. Pokud přiřadím pojmu narození dobro, pak pro smrt mi zbývá zlo. Kde je to zlo v tvém případě? >(Nevyvažování je zlé).

Je-li věčnost je prostě věčná, potom taky zlo je prostě zlé (a dobro samozřejmě dobré).

Smrt je prostě smrt. Nemusí být vždycky zlo. Pokud se někdo staral 10 let o ležícího byť blízkého člověka, bez jediného dne volna, bez dovolené, bez odpočinku, tak si velmi vydechne, pokud dotyčný zemře. A považuje to za dobro. (Pokrytci, nekřičte, že to tak není, vím, o čem mluvím!) Takže zlo není prostě zlé.

Souhlasím s tím, že naše hodnocení toho, co v konkrétním okamžiku představuje dobro a co zlo, postrádá časový nadhled, a proto se v čase mění. Za klíčové ale považuji, že tady jde právě jen o změnu našeho pohledu způsobenou rozšířením (časové) perspektivy, nikoli o samotnou proměnu dobra ve zlo a naopak. Nejde přitom jen o to, co se nám proměnlivě jeví jako dobro či zlo v různých časových souvislostech, ale taky o to, z perspektivy kterého subjektu je na danou věc či událost nahlíženo. Můžeme vyjít z perspektivy jednoho, více či mnoha jednotlivců, většího společenského celku či celků, případně celého lidstva - a věci mohou být také nahlíženy "z pohledu Nebes" (Čuang-c'). Ale zase: relativita našich úsudků v závislosti na proměnlivém kontextu nic nevypovídá o relativitě samotného dobra a zla ani o tom, proč bychom to, co obecně považujeme za zlo, měli nějak potřebovat k plnohodnotnému životu. Nemluvím pochopitelně o dílčích "výchovných frustracích", které nám pomáhají dozrát k zodpovědnosti hodné dospělého člověka, ale o skutečném, principiálním zlu, které nám poslední dobou pořád hlasitěji klepe na dveře. Není úplně rozumné si s ním zahrávat.

https://agenturabyti.cz/nazory-s-n-lazareva/

Tvůj pohled na smrt, je pohledem současného civilizovaného člověka. Není to žádné zlo. Podle světonázoru Starověkých Slovanů byl přístup k smrti diametrálně odlišný. Je to návrat k Bohu. Já to beru také tak. Každý odejde až přijde jeho čas. Jde o to využít svojí pozemskou cestu v souladu s Bohem. Nejhorší na smrti není samotná smrt, ale způsob umírání.
Když jsem byl dítě, byl jsem velice nemocný, až tak, že jsem měl halucinace a možná jsem odcházel na druhý břeh. Byl to velice příjemný pocit, a byl jsem velmi rozrušený z toho, že ten slastný pocit byl přerušen cizím zásahem. Vůbec se mi nechtělo probouzet. Od té doby se smrti nebojím.
Zlem je přece něco jiného. Je to zásah jiné osoby do mé psychické, nebo fyzické integrity, bez mého souhlasu.