Také ovšem můžeme zůstat u toho Junga a podívat se, co nám k polaritě říká sám v komentáři k překladu Tajemství zlatého květu, stěžejního díla esoterického taoismu (šmrncnutého konfuciánstvím, buddhismem a nestoriánským křesťanstvím), které radikálně ovlivnilo jeho pozdější názory i terapeutickou praxi:

"Abychom porozuměli následujícímu překladu čínských knih, bude dobré říci ještě několik
slov o základech světového názoru, na kterých je založena jejich metoda. Tento světový názor
je do jisté míry společný všem čínským filozofickým směrům. Je budován na předpokladu, že
vesmír i člověk podléhají v podstatě společným zákonům, že člověk je malý kosmos a není
oddělen od velkého kosmu žádnou pevnou bariérou. Zde i tam vládnou tytéž zákony a
přechod z jednoho stavu do druhého je otevřen. Psýché a kosmos se chovají jako vnitřní svět a
vnější svět. Člověk se tudíž podílí na vesmírném dění a je do něho nitrem i vnějškem zapojen.

Tao, smysl světa, Cesta, vládne tedy člověku stejně jako neviditelné i viditelné přírodě (nebi i
zemi). Znak tao se v původním tvaru skládá z hlavy, která značí „počátek“, a to z dvojité
hlavy, což znamená také „jít“, a pod ní byl připojen znak „zastavit se“, který se při pozdějším
způsobu psaní vynechával. Původním významem tedy byla „kolej, jež — sama nehybná —
vede od počátku přímo k cíli“. Navozuje se tedy myšlenka Cesty, jež je sice sama bez pohybu,
ale umožňuje všechny pohyby a udílí jim zákon. Nebeské dráhy jsou dráhy, po nichž se
pohybují souhvězdí; dráhou člověka je Cesta, po níž se má ubírat. Lao-c’ užívá tohoto slova v
metafyzickém smyslu a myslí jím základní kosmický princip, „smysl“, který předchází
každému uskutečnění, dosud nerozdělený polárním rozpětím protikladů, na něž se každé
uskutečnění váže. Takto je této terminologii třeba v předkládané knize rozumět.
V konfucianismu se smysl pojmu poněkud liší. Slovo tao má význam kosmický a znamená
pak pravou cestu, jednak cestu (okružní dráhu) nebe, jednak obdobnou cestu člověka.
Základním principem jejich nerozlučné jednoty je konfucianismu tchaj-ťi (veliký vazný trám,
veliký pól). V našem textu se místy objeví i slovo pól a znamená totéž jako tao.

Z tao respektive z Tchaj-ťi vznikají pak základní složky skutečnosti, polární světlo (jang) a
polární temnota čili stín (jin). Evropští badatelé při tom myslili především na pohlavní vztahy.
Ale tyto znaky se vztahují i k přírodním jevům. Jin je stín, tudíž severní svah hory a jižní břeh
řeky (neboť slunce stojí ve dne tak, že se tato strana jeví od jihu temná). Jang byl v původním
tvaru vyznačován jako vlající korouhev a je to — paralelně k jin — i jižní strana hory a
severní strana řeky. Až teprve z tohoto významu „světla“ a „tmy“ byl princip rozšířen na
všechny polární protiklady, tedy i na protiklad sexuální. Protože však dvojice protikladů
působí podvojné jen v oblasti jevů a vpravdě vycházejí z nedílné jednoty, přičemž se jang
jako aktivní princip jeví být principem podmiňujícím a jin jako pasivní princip principem
odvozeným a podmíněným, je jasné, že se tato myšlenka nezakládá na metafyzickém
dualismu. Méně abstraktní než jin a jang jsou pojmy tvůrčí a přijímající (čchien a kchun), jež
pocházejí z Knihy proměn a symbolizuje je nebe a země. Spojením nebe a země a účinkem
duálních prasil na tomto dějišti (podle jediného prvotního zákona tao) vzniklo „deset tisíc
věcí“, tj. vnější svět.

V pohledu z vnějšku se mezi všemi těmito věcmi nachází i člověk ve své tělesné podobě, jež
je ve všech částech malým vesmírem, mikrokosmem (siao-tchien-ti). Nitro člověka pochází —
jak říkají konfuciáni — z nebe, anebo — jak to vyjadřují taoisté — je jednou z jevových
forem tao. Člověk se projevuje v podobě množství individuí, z nichž v každém je jako
ústřední princip obsažena centrální Jednota; jenomže se ihned — ještě před narozením v
okamžiku početí — polárně a duálně rozestoupí na bytí a život. Znak pro bytí (sing) se skládá
ze srdce (sin) a ze vzniku, zrození (šeng). Srdce je podle čínské představy sídlem
emocionálního vědomí, jež se probouzí citovou reakcí na dojmy z vnějšího světa
zprostředkované pěti smysly. To, co jako substrát zbývá, jestliže se neprojevují pocity, co
tedy jaksi trvá v nadpozemském — nadvědomém — stavu, to je bytí (sing). Podle toho, jak je
jeho pojem přesněji definován, je bytí od počátku dobré, přistupujeme-li k němu z hlediska
věčné ideje (meng-c’), a je naopak původně zlé anebo přinejmenším neutrální a musí se
zlepšovat teprve dlouhým vývojem mravů, když je pojímáme z hlediska empirického
historického vývoje (sün-kchuang).

Bytí (sing), které má ve všech případech blízko k pojmu logos, jakmile vchází do jevu, působí
v těsném spojení se životem (ming). Znak pro ming (život) znamená vlastně královský rozkaz,
určení, sudbu, osud určený člověku, tedy také dobu života, míru vitální síly člověku
vyměřené, takže má ming (život) vlastně blízko k Erótu. Oba principy jsou v podstatě
nadindividuální. Bytí (sing) je to, co činí člověka člověkem, duchovní bytostí. Má je
jednotlivý člověk, ono však daleko přesahuje individuum. Život (ming) je rovněž
nadindividuální potud, že člověk musí prostě přijmout osud, který není z jeho vědomé vůle.
Konfucianismus v tom vidí zákon určený z nebe, kterému se je nutno podrobit; taoismus v
tom spatřuje pestrou hru přírody, která sice nemůže obcházet zákony tao, nicméně je zcela
náhodná; čínský buddhismus v tom vidí působení karmy ve světě marnosti."

(Následuje výklad o tom, jak polarity působí v lidské psychice, o vzájemném působení anima (chun) a animy (pcho) a úpadkovém životním procesu, pokud člověk aktivně nebrání "zcizení" svého bytí, tj. jeho rozumová složka je pohlcena tou animální.) A pokračuje:

"Jestliže se naopak v životě podaří udělit životním silám návratný, vzestupný pohyb, jestliže
animus ovládne síly animy, osvobodí se od vnějších věcí. Poznává je, ale netouží po nich. Jeho
síla se tím vymaní z bludu. Nastane stoupavý oběh sil. Lidské Já se vyprostí z pouta se světem
a po smrti zůstává živé, protože „zniternění“ životních sil zabrání tomu, aby se rozplynulo ve
vnějším světě. Vytvoří naopak centrum života ve vnitřní rotaci monády, nezávislé na existenci
těla. Takové Já je bůh, deus, šen. Znak pro šen znamená rozpínat se, působit — zkrátka opak
kuej. V nejstarším způsobu psaní byl vyznačován dvojitým meandrovitým zákrutem, který
jinak též znamená hrom, blesk, elektrický výboj. Takovéto bytí trvá, dokud trvá vnitřní rotace.
Dokáže také z neviditelného místa působit na lidi a nadchnout je pro velké myšlenky a
ušlechtilé činy. Tak působí světci a mudrci dávných dob, kteří po tisíce let podněcují a
rozvíjejí lidstvo."

Nebudu dál plevelit, je na každém, z jakých zdrojů vyjde a jak si je vyloží. Ale už to tady různou formou řekli přede mnou: nakonec je na nás, jakou cestu zvolíme. Jde jen o to, abychom počítali s tím, že za to neseme osobní odpovědnost.