@Lin

Snažím-li se sebevíc, nic osobního nenacházím, tak to asi zůstalo hluboce mezi řádky

Necítím v tom rozpor, spíš doplnění. Já taky zažívám silné emoce a také pro ně mám pochopení. Z povahy svého povolání bych si s nimi měla umět poradit. Pocity, to je teprve jedna z těch vrchnějších slupek, co na člověku jsou... Zároveń jsou mocným hybatelem našeho jednání, a proto je potřeba dát si na ně pozor. Nechci tu psát pojednání o práci s emocemi, existuje na to mnoho odborné a užitečné literatury, ale jen velmi stručně;

• emoce jsou vnitřním kompasem, který nám v životě pomáhá, chceme je mít
• emoce reagují na ne/uspokojování našich potřeb, proto je důležité zvědomovat mé potřeby. Čím bazálnější potřeba ohrožena, tím intenzivnější prožitek
• za emoce a jejich regulaci jsem odpovědný já, tzn. neplatí ,,tys mě naštval,, ale ,,já jsem se naštvala,,
• tohle všechno a mnohem víc vědí i ti, co vytváří obraz reality, co se nás tu snaží vodit za mrkvičkou

Takže já ze svého pohledu se nespokojím s tím, že cítím velké emoce, protože jsem člověk a doba je zlá - omlouvám se za zjednodušení. Já to vnímám tak, že zažívám velké emoce, protože někdo útočí na moji potřebu bezpečí, jistoty, spravedlnosti a řádu, svobody, sounáležitosti, jasnosti orientace, možnosti růstu,... a samozřejmě i ty nižší potřeby typu jídlo, teplo,... A zde je prostor pro analytiku KDO, z JAKÝCH DŮVODŮ, JAKÝMI PROSTŘEDKY,... A teprve z toho bych šla k nějakým strategiím a činům. A samozřejmě opečuji svoje emoce. A když můžu, i emoce lidí okolo mě, to je důležité.

Pojdme si tu klidně psát, jak se cítíme, to je skvělá duševní hygiena. Ale ona je přirozená spíš tendence k rychlým zkratkovitým závěrům, které nejsou analytické. Příklad - můžu říct A)jsem naštvaná na souseda, nebo B)Soused je debil - vidíte ten rozdíl, co mám na mysli?

Potřeby, to je to, na co manipulátoři útočí, často vytváří mnohdy pouze iluzi ohrožení, a za emoce si nás pak vodí...