@Miky72 povedal/-a:

@anna8 povedal/-a: Bůh nestvořil utrpení, války, dal nám možnost tvořit si co uznáme za vhodné.

Anno8, zkuste pochopit, co znamená Jungův pojem "stín".

STÍN

Každý z nás pod pojmem „já“ se vnímá spoustu svých osobních identifikací: Já jsem muž, heterosexuál, vzorný otec rodiny, vědecký pracovník. Jsem pracovitý, sportovec, věřící v Boha, příznivec dobrého vína, zahrádkář, atd. Pokud jsem se takto identifikoval, musel jsem se předtím rozhodnout mezi dvěma možnostmi. Jestliže jsem muž, vyloučil jsem to, že jsem žena. Jestliže jsem heterosexuál, musel jsem vyloučit, že nejsem homosexuál, či jiný „ sexuál“. Z našeho úhlu pohledu pak vznikne vždycky nějaké hodnocení: Já jako muž vnímám, že je správné být heterosexuál a není správné být homosexuál, transsexuál, bisexuál, metrosexuál nebo zkrátka nějaký jiný „úchyl“. Jestliže jsem pracovitý, odmítám lenost, jestliže jsem sportovec, nesnáším „gaučové povaleče“, jestliže věřím v Boha, bojuji proti ateistům, jestliže mám rád dobré víno, provokují mě abstinenti, atd. **Dodatečně pak hledám pro toto své subjektivní vidění světa ty správné argumenty a teorie, proč je můj názor správný. **

Blud, nic dodatečně nehledám.

Tady bych chtěl vyzdvihnout již zmíněnou čínskou filosofii a východní náboženství za to, že pochopili polaritu tohoto světa a vyjádřili to principy JANG a JIN. Dalším obrovským přínosem v oblasti psychiky byli pánové Sigmund Freud a jeho „žák“ Carl Gustav Jung. Slovo „žák“ píši schválně do uvozovek, protože Jung byl správný žák. A správný žák předčí svého učitele. Nicméně tito dva pánové se shodli na tom, že principy JANG a JIN fungují i v lidské psychice. Jak už jsem psal v tabulce JANG – JIN v článku Polarita, v lidské psychice tyto póly představují vědomí a nevědomí.

Oba dva označeni, psychopaté, loutky GP. S jejich pomocí, to GP dotáhl, tam, kde jsme.

Jestliže se tedy identifikujeme vždy s jen jedním pólem, musíme ten druhý pól odmítnout, potlačit, popřít. A tady přišel Sigmund Freud s termínem „odpadkový koš“. Všechno to, co nechceme prožít, co nechceme objevit, čím nechceme být – toto všechno házíme do tohoto odpadkového koše. **Polovinu všech možností musíme už z principu odmítnout, vypudit je ze svého vědomí a tím pádem nasunout do našeho nevědomí **(odpadkového koše).

Nic nemusíme, musíme jen zemřít. Být v harmonii s Bohem, neznamená něco potlačovat, odmítat, popírat. Stačí se chovat tak, jak chceme, aby se ostatní chovali k nám. V těch traktátech se nic nepíše o radost, lásce a tvoření. A když, tak zase jen ve zvráceném smyslu. Tam, kde se civilizace ocitla je i zásluhou zmíněných pánů. V lidské koncepci nejsou potřeba žádné blázince, protože lidé se stávají blázny právě z podmínek žití v nelidské koncepci.

Pokud jsme jeden pól odstranili z našeho zorného pole, nezrušili jsme tím ale jeho přítomnost. Odmítnutý pól přežívá v našem nevědomí, odpadkovém koši. A tady je ten kámen úrazu. My nemáme v našem nevědomí (odpadkovém koši) jako na našem počítači tlačítko „Vysypat koš“. **A tak všechny tyto věci, které odmítáme, dále v tomto odpadkovém koši žijí a domáhají se projevu. Chtějí nás učinit celým, **protože jedině prožití obou pólů JANG a JIN nás učiní celými, plnými.

Další blud. Podporou těchto bludů se omlouvají vraždy a další trestní činy.

Pro pojem odpadkový koš zavedl C. G. Jung svůj pojem „stín“. Je to poněkud mírnější vyjádření téhož a odpovídá více Jungově naturelu.

Obyčejný člověk se takovými blbostmi nezabývá, ale tvoří! Rodinu, vztahy, zahradu...

Odpadkový koš v našem nevědomí pak způsobí, že všechny naše sebeušlechtilejší záměry skončí pravým opakem.

Další blbost. Toto může vyslovit jen člověk, který si neumí poradit se svým životem, a hledá pro to omluvu.

„Cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly.“
„Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.“

Obě přísloví jsou nepochopena ve své podstatě. A sice, konat pro dobro ostatních, až když je člověk o to svým protějškem požádán a nedělat dobrosera bez požádání. Na to máme také přísloví, chtěl jsem co nejlépe a dopadlo to jako vždy.

** (Ve fyzice je to známo pod pojmem „Zákon akce a reakce“.** Pokud působím silou na nějaký předmět, dotyčný předmět působí stejnou silou na mě. Zákon akce a reakce je tedy také jenom polaritní zákon s principy JANG a JIN).

Ve fyzice možná, v lidské společnosti nikoliv. Dokonce nereakce převažuje. Na akci mnozí nereagují vůbec a i kdyby měli reagovat, nechají problém raději vyhnít, a nebo nechají věci jen tak plynout.

Odmítnuté věci v odpadkovém koši začínají žít svým vlastním životem a začínají nás čím dál více nutit, abychom se jimi zabývali. Začínají bobtnat a domáhají se projevu. Pokud tyto signály nepochopíme, nepřijmeme je, tak máme jistotu, že se ve svém životě budeme zabývat právě těmi skutečnostmi, které ve svém životě nejvíce odmítáme.

Vůbec to neplatí. Stačí použít techniku spáleného mostu.

**Tady jsme dospěli k určité zákonitosti, jíž nemůže nikdo z nás uniknout. Člověk se nejvíc zabývá tím, co odmítá. **Přitom se musí odmítaným principem zabývat tak, že jej nakonec prožívá. Odmítáme-li něco, můžeme si být jisti, že se tím budeme celý život zabývat. Podle tohoto zákona hybatel technického pokroku začne techniku nenávidět, milovník přírody skončí v paneláku, z ateisty se stane fanatický věřící a z propagátora zdravé výživy těžce nemocný.

Vůbec ne, z nesprávných předpokladů, se dospělo k nesprávným závěrům.

Abychom došli k poznání, musíme žít v polaritě. Druhý pól nám tvoří vnější svět, který se chová jako zrcadlo, v němž vidíme pořád jen sami sebe. V tomto zrcadle vidíme jen náš stín – resp. obsah odpadkového koše. Potkáme třeba nějakého člověka nebo se bavíme s nějakým člověkem a na tom člověku nám vadí nějaká jeho chyba. Můžeme si být jisti, že je to naše chyba. **Pokud o někom řekneme, že je třeba lakomec, tak jsme to jistě my, kdo nemá k penězům **správný vztah.

Nic nemusíme, musíme jen zemřít. Pokud mi na někom něco vadí, přijmu to jako součást toho člověka a beru ho takového, jaký je. Pokud mi na něm vadí něco tak moc, že bych ho chtěl předělávat, přestanu se s ním stýkat. O správnosti vztahu k něčemu se nedá mluvit do té doby, dokud tu správnost vztahu nedefinujeme.

Obsah našeho odpadkového koše nám nahání hrůzu. Samozřejmě, vždyť ony odpadky jsou vše, co jsme od sebe odsunuli co nejdál, co nechceme prožívat, co nechceme v sobě vůbec hledat. V odpadkovém koši máme všechno to, o čem jsme přesvědčeni, že je třeba sprovodit ze světa, abychom byli dobří, šťastní a zdraví. Jenže je to právě naopak: Náš odpadkový koš obsahuje všechno to, co nám chybí k dosažení rovnováhy a zdraví.

Vážně? Já jsem dobrý, šťastný a zdravý. Žádné odpadky mě nestraší.

Obsah odpadkového koše nám způsobuje všechny naše nemoci, dokonce i úrazy. Vyléčení naší nemoci je možné tak, že obsah odpadkového koše vyneseme na světlo, prohlédneme si jej a prožijeme. Tím se obsah odpadkového koše dostává do vědomí, člověk dosáhne rovnováhy a uzdravení. Více o tomto tématu pojednává vynikající kniha Nemoc jako cesta od autorů Dethlefsena a Dahlkeho.

Nemusím nikoho zabíjet, ani nijak jinak prožít odpadky, abych byl v životě spokojen. Vážně ne. Stačí se obklopit lidmi, které miluji.

autor: Milan Kučera - ukázka z knihy Proč Bůh dopouští zlo

Chybí důkaz autorova tvrzení, že Bůh dopouští zlo. Já tvrdím, že nedopouští. Tvrdím to také bez důkazu.